Malé ohlédnutí za jednou kampaní

Hnutí Libertas je po vlastech českých velmi populární, ve volbách do europarlamentu je ochotno jej volit plná jedna pětina občanů. Tedy myšleno tím prozatím neexistující českou pobočku tohoto euroskeptického hnutí, které je ztotožňováno s rodícím se přípravným výborem nové politické straně blízké Hradu v čele s vitálním výkonným ředitelem CEPu Petrem Machem.

Je evidentní, že Evropská unie a její instituce se netěší velké podpoře české veřejnosti a to v řadách eurozaprodanců a euronadšenců vyvolává nevoli, paniku a strach. Rozpoutala se kampaň proti neexistující straně a nechybí silná slova. Palcové novinové titulky hlásají Nové strany, staré výzvy (Lidové noviny 6. prosince 2008), Haiderovci v Česku (Lidové noviny 10. prosince 2008) či Jak je od „Stop EU“ daleko k „Nic než národ“ (Mladá fronta Dnes 17. prosince 2008). Z titulků a obsahového posunu je jasné, že kampaň graduje a přiostřuje. Do toho je třeba nutně započíst ataky na prezidenta, kde vlajkovou lodí těchto zbabělých a nehorázných špinavostí představuje kosmopolitní štvavý plátek Respekt, který si svého času kupovali a ostentativně nosili ti, kteří chtěli být okolím považováni za přemýšlivé intelektuály. V čísle 50, jemuž vévodí tykadlová karikatura Václava Klause a titulek Je nebezpečný?, se prezident líčí jako nebezpečný vizionář, který ohrožuje naši světlou evropskou budoucnost.

K tomu všemu se znovu aktivizují eurofangličkáři pod vedením (rudo)zeleného ministra Ondřeje Lišky, kteří hodlají ve výroční den (15. 2.) druhé volby Václav Klause prezidentem vyrazit na Hrad demonstrovat za hvězdnatou protektorskou zástavu vlající nad sídlem českých králů.

Je jasné, že dotyční nebyli ve škole slabší nejen v logickém úsudku, ale i ve fyzice. Jinak by už dávno věděli, že každý tlak budí protitlak. A je jen otázkou času, kdy je tento smete do nekonečných hlubin věčného zapomnění a opovržení. Nic jiného si tito následovníci Emanuela Moravce nezasluhují.

Jan Kopal


Časy se mění, symboly poroby zůstávají

Bylo to kouzlo nechtěného? Náhoda? Osud? Vizualizací českého převzetí předsednictví Evropské unie se k velkému údivu mnohých stalo pražské kyvadlo, místo proslulé především coby megalomanská socha soudruha generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina, známá též coby fronta na maso. Co nám tím chtěl básník říci? Jaké je skryté poslání tohoto vzkazu? Bylo to myšleno vážně?

Že je Evropská unie kolosem na hliněných nohou, který čeká na své odstřelení? Může být! Že tento pokus o nemožné skončí v sutinách a bude zničen a zahuben samotnými staviteli? I toto se může stát! Že falešný kult bude odhalen a zavržen? Náznaky by tu byly a statečných nositelů pravdy též více než jen pouhé bratrstvo neohrožených. Že by šlo o pokus, kterak Evropskou unii rozvrátit zevnitř a historicky zesměšnit před současníky i budoucími? Z toho bych dnešní proevropsky patolízalskou vládu raději snad ani nepodezíral.

Ač nejsem příznivcem ničení státního majetku, pro tentokrát bych solidarizoval s neznámým vandalem, který vykonal na vlajce s pěticípými vlajkami totéž, co v roce 1942 vykonali příslušníci československého zahraničního vojska Gabčík s Kubišem. Alespoň někdo se snažil štít národní hrdosti uchovat čistý a neposkvrněný.

Ano, doba se změnila, leč symbol útlaku a totality zůstává. Čas na jeho svržení však přichází. Tyrani a uzurpátoři moci (byť dnes odosobnění), jenž jsou v rozporu s národním zájmem, zde nemají místo.

Jan Kopal


Módní okénko

aneb

Zpátky do trenek?

V době mého mládí jsme nebyli změkčilí a v v rámci spartakiád jsme namísto slipů z měkkého trikotýnu nosívali  trenýrky z režného plátna, povětšinou v barvě červené. Po příchodu vojsk našich úhlavních přátel před čtyřiceti lety se móda změnila; najednou se už téměř nikomu nechtělo vyvěšovat rudé vlajky. A protože nic se neztrácí, ale vše se jen proměňuje [Michail Vasiljevič Lomonosov], každý správný kluk měl trenýrky doplněné žlutým symbolem srpu a kladiva; konečně, každý kousek látky je nutno využít, zvláště když má tak pěkný vzor. A z jakési neznámé příčiny se tento vzorek obvykle neocitl vpředu, ale na zadní části trenýrek. Prostě lidový folklór.

V nedávné době nás lidový bard Pavel Dobeš vyzval, abychom přestali být změkčilí: „Jak Východ se vrací do Evropy, my ze slipů vracíme se zpátky do trenek“. A jak se ukázalo letos na Letné, někdo si vzpomenul na mladá léta, kdy nosil na zadku srp a kladivo, a zatoužil se opět politicky vyjádřil. Ovšem zatímco tenkrát frčel na zadku Serp i Molot, dnes jsou „in“ modré trenýrky se žlutou hvězdičkou — kam ji chtěl umístit není dosud známo. Neustřihněte si, když ten kus režného plátna na Letné tak láká! Některým módním trendům je tak těžko odolat !

Jiří Šoler


Pozapomenuté výročí spolutvůrce československé ústavy

75. výročí úmrtí nejznámějšího sedláka z Hostivaře

V pátek 12. prosince uplynulo 75. výročí od smrti čelního agrárního politika a státníka, statkáře, zakladatele listu Venkov, představitele domácího převratu 28. října 1918, spolutvůrce československé ústavy a trojnásobného ministerského předsedy Republiky československé Antonína Švehly (1873-1933).

U jeho hroby si bez zájmu médií připomenula Švehlova společnost v čele s agilním předsedou Mgr. Pavlem Černým, zato však za hojné účastni významných hostů - ministra zemědělství Petra Gandaloviče, senátora Karla Bartáka, představitelů místní samosprávy, Sokola a v neposlední řadě i historičky zabývající se agrárníky docentky Evy Broklové.

Z pohledu sdělovacích prostředků nebyla událost vůbec reflektována. Skoro jako by žádný Švehla nikdy neexistoval a nebyl. I když trochu si to „zavinil“ Švehla sám svým naturelem, jemuž nebylo nic tak cizího jako sebeprosazování a sebeprezentace. Výmluvné svědectví o tom podává novinář JUDr. Ferdinand Kahánek „Odosobnit“ uveřejněném ve Venkově 15. dubna 1936 u příležitosti Švehlových narozenin: „Zhotovili film o převratu, nedali tam Antonína Švehlu, vyšly také podobné knihy o 28. říjnu bez Švehly. To je asi tak, jako kdyby v díle o stvoření světa vynechali Ducha, který se vznášel nad vodami.

Mnozí se domnívají, že to byla velká chyba Švehlova, když nikdy a nikde neukazoval svou osobu. Ale naopak, zakrýval ji úzkostlivě. Mýlí se, kdož tak soudí. V tom je právě největší sláva Švehlova, největší vzor a příklad, který dal lidem pracujícím pro stát a národ. Odosobnit tuto práci! Osobu obětoval národu. Bránit se veškerému pochlebenství. Utlumit je v zárodku. V epištole, kterou Švehla pronesl 15. dubna 1933 půl roku před svou smrtí, ukázal na velká nebezpečí jež vyplývají ze slabosti našeho plemene, pochlebenství, patolízalství, vynášení kdejaké osobičky až do nebe, věčného oslavování zásluh žijících lidí, které často ani nejsou zásluhami. Muži pracující ve veřejnosti, se takovými neustálými hymnami a oslavami jenom kazí, protože ztrácejí smysl pro klidný vlastní úsudek. Pochlebníci pak ponižují nejen sebe, ale také lid, jemuž namlouvají pohádky o žijících osobnostech a vedou jej k licoměrnosti.

Dost už oslav žijících volal Švehla. Počkejte, až své dílo dokončí. Po jejich smrti teprve přijde čas, abychom nestranně a věcně jejich zásluhy ocenili.

[…]

Odosobnit politiku, odosobnit práci pro stát.

To je největší poučení ze Švehlova života, že takové naprosté odosobnění přináší největší politické úspěchy národu a státu.

Antonín Švehla není ve filmu a není doposud v knihách o novodobé politice.

Ale ten, kdo žije v srdcích svého lidu, ten jehož dílo tu stojí před námi čisté, ničím osobním nedotčené, neposkvrněné, daleko a daleko, dlouho a dlouho přežije všechny takové pošetilé filmy a knihy.

Antonín Švehla je největším učitelem našich politiků, státníků pro tu svou nejvýznamnější vlastnost, pro potlačování vlastní osoby v práci národní a státní.“ [1]

My dnes oproti Ferdinandu Kahánkovi můžeme s uspokojením konstatovat, že jeho povzdech ohledně švehlovské literatury již není na místě a dluh vůči této osobnosti byl vrchovatou měrou splacen. Jen stručně a přehledně: jako první na tento deficit zareagoval Výkonný výbor republikánské strany v exilu, který již roku 1989 vydal v New Yorku knihu Vladimíra Dostála Antonín Švehla (vydalo též Státní zemědělské nakladatelství Praha 1990), následovaly knihy Antonín Švehla. Stati a projevy z let 1919-1928 (Knihovna nadace Antonína Švehly, Praha, b. d.), stručná studie Josefa Hanzala Antonín Švehla. K 120. výročí narození a 60. výročí úmrtí (Panorama, Praha 1993), Hovory s Antonínem Švehlou (a o něm) (Votobia, Praha 2001) a pohled zpoza oceánu Daniela E. Millera Antonín Švehla – mistr politických kompromisů (Argo, Praha 2001). Za připomenutí stojí i časopisecká studie Pavla Kosatíka Budovatel státu. Antonín Švehla (1873-19333) (Týden, 2004, č. 25) a monografie, které o Švehlovi pojednávají a přinášejí nové pohledy: Vladimír V. Dostál Agrární strana. Její rozmach a zánik (Atlantis, Brno1998), David Hanák České konzervativní myšlení (1789-1989) (ARX, Brno 2007) a naposledy Eva Broklová, Josef Tomeš, Michal Pehr Agrárníci, národní demokraté a lidovci ve druhém poločase první Československé republiky (Masarykův ústav, Praha 2008)

Z rolí a funkcí, které Švehla za svůj život vystřídal a zastával, bývá nejčastěji pozapomínána a opomíjena role duchovního otce definitivní ústavy z roku 1920. V Dějinách správy v českých zemích se můžeme o této záležitosti dočíst následující informaci: „Jedním z hlavních úkolů, před který byly vláda a Revoluční národní shromáždění postaveny, bylo vypracování definitivní ústavy. Česká buržoazní reprezentace s jejím přijetím spěchala a naléhala, aby ústavu schválilo ještě Revoluční národní shromáždění, ve kterém nebyly zastoupeny národnostní menšiny, z nichž zejména němečtí a maďarští poslanci by mohly ústavodárné práce brzdit.

Kompetenci v ústavodárných věcech si vybojovalo ministerstvo vnitra, odkud vyšel původní návrh definitivní ústavy, za jejíhož duchovního otce byl považován ministr vnitra Antonín Švehla, návrh prozatímní ústavy koncipoval sociální demokrat Alfréd Meissner. Plénum Revolučního národního shromáždění schválilo ústavní listinu 29. února 1920 současně se župním zákonem.

Definitivní ústava stanovila, že zákonodárnou moc vykonává pro celé území ČSR Národní shromáždění , které se na rozdíl od Revolučního národního shromáždění skládalo ze dvou komor: z poslanecké sněmovny sestávající ze 300 poslanců a ze senátu čítajícího 150 senátorů. Spor o jednokomorové nebo dvoukomorové Národní shromáždění skončil kompromisem, podle něhož vycházely obě komory z všeobecných a přímých voleb. Rozdíl spočíval pouze v tom, že aktivní volební právo do poslanecké sněmovny bylo dáno dosažením 21. roku věku a do senátu až dosažením 26. roku věku, pasivní volební právo do poslanecké sněmovny bylo od 30 a do senátu od 45 let.

Vedle otázky dvou komor byla předmětem největších sporů zásad tzv. vázaných kandidátních listin. Do obou komor se totiž volilo přímým, rovným, tajným a všeobecným hlasovacím právem na základě poměrného zastoupení a jednotlivé volební skupiny předkládaly vázané kandidátní listiny. Soustava tzv. volných kandidátních listin s sebou totiž přinášela nebezpečí tzv. dekapitace (odstřelování) vůdců. Protože při volných kandidátních mohli voliči kandidáty škrtat, nebyla vyloučena možnost, že některý z předáků, na jehož zvolení té které straně obzvlášť záleželo, by dostal méně hlasů než jiní kandidáti, a tím by propadl. Vázané kandidátní listiny toto nebezpečí odstraňovaly, neboť podle nich volič neodevzdával svůj hlas určité osobě, nýbrž politické straně.

Volební právo do zákonodárných sborů bylo později omezeno zákonem č. 56/1927 Sb., na který zbavoval volebního práva všechny příslušníky branné moci včetně četnictva. Na první pohled se tím zmenšovala volební základna vládních stran, ve skutečnosti však byly mnohem citelněji postiženy socialistické strany, a zejména KSČ, protože zkušenosti z prvních voleb ukázaly, že příslušníci armády vykonávající základní vojenskou službu volili převážně levicově. Znamenalo to v podstatě u značné části obyvatelstva zvýšení věkové hranice pro získání volebního práva, stanovené v době vzestupu revoluční vlny poměrně nízko na 21 let.

Definitivní ústava stanovila, že zákonodárnou moc vykonává pro celé území ČSR Národní shromáždění, které se na rozdíl od Revolučního národního shromáždění skládalo ze dvou komor: z poslanecké sněmovny sestávající ze 300 poslanců a ze senátu čítajícího 150 senátorů. Spor o jednokomorové nebo dvoukomorové Národní shromáždění skončil kompromisem, podle něhož vycházely obě komory z všeobecných a přímých voleb. Rozdíl spočíval pouze v tom, že aktivní volební právo do poslanecké sněmovny bylo dáno dosažením 21. roku věku a do senátu až dosažením 26. roku věku, pasivní volební právo do poslanecké sněmovny bylo od 30 a do senátu od 45 let.

Vedle otázky dvou komor byla předmětem největších sporů zásad tzv. vázaných kandidátních listin. Do obou komor se totiž volilo přímým, rovným, tajným a všeobecným hlasovacím právem na základě poměrného zastoupení a jednotlivé volební skupiny předkládaly vázané kandidátní listiny. Soustava tzv. volných kandidátních listin s sebou totiž přinášela nebezpečí tzv. dekapitace (odstřelování) vůdců. Protože při volných kandidátních mohli voliči kandidáty škrtat, nebyla vyloučena možnost, že některý z předáků, na jehož zvolení té které straně obzvlášť záleželo, by dostal méně hlasů než jiní kandidáti, a tím by propadl. Vázané kandidátní listiny toto nebezpečí odstraňovaly, neboť podle nich volič neodevzdával svůj hlas určité osobě, nýbrž politické straně.

Volební právo do zákonodárných sborů bylo později omezeno zákonem č. 56/1927 Sb., na který zbavoval volebního práva všechny příslušníky branné moci včetně četnictva. Na první pohled se tím zmenšovala volební základna vládních stran, ve skutečnosti však byly mnohem citelněji postiženy socialistické strany, a zejména KSČ, protože zkušenosti z prvních voleb ukázaly, že příslušníci armády vykonávající základní vojenskou službu volili převážně levicově. Znamenalo to v podstatě u značné části obyvatelstva zvýšení věkové hranice pro získání volebního práva, stanovené v době vzestupu revoluční vlny poměrně nízko na 21 let.

Přes tyto skutečnosti patřil volební systém zavedený definitivní ústavou, zejména svou zásadou poměrného zastoupení, na rozdíl od dřívějšího většinového zastoupení, v rámci tehdejších buržoazních demokracií k nejdemokratičtějším vůbec a ani německá menšina v ČSR na něm nemohla najít větší kaz.“ [2]

Připomeňme si také s již shora dříve citovaným novinářem Ferdinandem Kahánkem, jak vypadal Švehlův 28. říjen: „Dnes po prvé není mezi námi. Býval to největší a nejintimnější den Antonína Švehly. Celé legendy a pověsti se vyprávěly o něm, jak jej vzpomínal a jak jej ctil. Vypráví se o květech u urny Rabínovy a Husarovy v ten den, na který nezapomínal ani v době choroby. Švehla kladl důraz na velikost 28. října, poněvadž věděl, co pro znovuzrozený národ znamená tradice. Hledal její stopy v dějinách, hledal kladné a živé její stránky, celý život státníka věnoval v prvé řadě výchově národa. Uvědomoval si veliké mravní hodnoty, kterými se udržují národy a naplňuje jejich mládež. Bolestivě se ho dotýkaly pokusy o snížení významu 28. října. Z velikosti a významu dne budoval jeho tradice pro příští generace. 28. říjen býval radostným dnem pro něho. Švehla byl citový člověk. Ve výročí den republiky prchal od vnějších oslav. Opíjel se svobodou a dýchal ji plnými doušky. Švehlův smysl pro tradici bylo možno sledovati z jeho navazování na prvního přemyslovce, z kladného vztahu k tradici svatováclavské. Hledal i pro svůj 28. říjen oporu v dějinách a minulosti národa. Ukazoval na staré základy samostatnosti a tím více dbal, aby 28. říjen zůstal čistou, neposkvrněnou studnicí tvůrčích sil národa.“ [3]

Není možné psát o Švehlovi a přitom jemu samotnému nedat slovo, činím tak tedy na závěr tohoto pojednání: „Co dělat? Vy musíte věděti a víte, co dělat dnes, zítra a co budou dělat vaše děti. Vy to budete věděti, poněvadž jsme to věděli již za našich dědů, ubohých rabů. I ten rab to věděl, jenž se před staletím ještě vlekl po rodných hroudách v utrpení, a kdyby to nebyli věděli, nebylo by dnes ani čs. národa, ani čs. státu. A to jsme právě my, zemědělci, kteří jsme si uvědomili, jak jsme odpovědni za svou svobodu. My neutíkáme, my neustoupíme, ani když hrom bije, natož abychom ustoupili, když lidé hloupě mluví, my nikdy neustoupíme a nebudeme se ptáti, co máme dělati. My to víme!“ [4]

Jan Kopal


[1] Ferdinand KAHÁNEK, Odosobnit. 15. dubna 1873 narodil se Antonín Švehla, Venkov, 1936, č. 89, s. 1.

[2] Jan JANÁK, Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Jan DOBEŠ, Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, Praha 2005, str. 338-339.

[3] Ferdinand KAHÁNEK, Švehlův 28. říjen, Venkov, 1934, č. 249, s. 3.

[4] Švehlova slova, Venkov, 1935, č. 289, s. 1.


JUDr. Karel Kramář očima Rudolfa Berana

Poznámka ke 148. výročí narození prvního předsedy Národního sjednocení coby pádná odpověď Petru Pithartovi

Stoupenci a ctitelé politického a myšlenkového odkazu mladočeského vůdce, 1. československého premiéra, předsedy Čs. národní (dříve státoprávní) demokracie a v závěru života i Národního sjednocení si 27. prosince připomenuli už 148. výročí jeho narození.

Pro mnoho lidí je jméno tohoto národního velikána spjato s vládní Kramářovou vilou, či stranickým heslem „NIC NEŽ NÁROD“. Jeho dílo je však nerozlučně spjato s politickými dějinami konce 19. a první třetiny 20. století. Politologické a historické studie věnované tomuto muži jsou poměrně rozšířené. Naposledy se Kramářova životní pouť významněji připomínala v souvislosti se 70. výročím jeho smrti roku 2007. Nebude od věci se také podívat, kterak Kramáře viděl jeho souputník a předseda jiné státotvorné politické strany agrárník Rudolf Beran v článku napsaném k 75. narozeninám Karla Kramáře a otištěném ve Venkově 28. prosince 1935:

„Jméno a osobnost dr. Kramáře bude navždy spjato s historií našeho národa v posledních padesáti letech. Bude státi v národních análech na jednom z nejpřednějších míst. Právem, neboť muž s tak nevšední inteligencí, takového světového rozhledu, svědek i účastník tak osudových událostí, neochvějný pracovník a zápasník v dobách, kdy po dlouhé zimě se rozpučel strom národa k novému, radostnému jaru i požehnanému létu, muž jenž věnoval život přípravě tohoto budoucího národního jara. Takový muž patří na prvé stránky národní historie. Slova vlast a národ nebyla mu planým heslem. S čistým štítem stál dr. Kramář po desetiletí v čele své strany a talent jeho vůdčí osobnosti řídil časem i politiku celého národa.

Osud postavil dr. Kramáře do nejvážnější doby, od okamžiku, kdy si národ vytkl pevný program a ještě pevnější cíl, až do prvých let národní svobody. Vídeňská sněmovna viděla ho v pravých řadách českých zástupců a slyšela jeho hlasité volání po právech českého národa. Světová válka přinesla mu řetěz utrpení a persekuce, ale tím se stal symbolem tuže národa a víry, že národ jednou přikovaná mu pouta strhne. Den zrození československé svobody byl splněním Kramářova kréda, že národ žijící národní myšlenkou, nedá se zdolati ani zlobou doby, ani nenávistí lidí. Se stejnou vírou a nezlomnou energií věnoval se zrozenému mladému státu, jemuž prokázal v dobách jeho dětství neocenitelné služby.

Mám na tuto dobu velmi mnoho krásných vzpomínek. Zejména vzpomínám na mnohé zákroky a opatření, které činil dr. Karel Kramář jako předseda vlády československé ve spolupráci s dnes již zesnulým naším vůdcem Antonínem Švehlou. V době, kdy nebylo ještě u nás vnitřního klidu a nebyla dostatečně organisována bezpečnostní služba, staral se ruku v ruce předseda vlády dr. Kramář s ministrem vnitra Švehlou o rychlé vybudování bezpečnostní služby policie i četnictva v našem státě, aby zabezpečen byl klid a pořádek tak naléhavý a v tehdejší vážné době tolik potřebný.

Když tehdy na několik týdnů onemocněl náš předseda Antonín Švehla, jezdil jsem často do Hostivaře, abych zprostředkoval vyřízení mnohých věcí mezi předsedou vlády Dr. K. Kramářem a ministrem vnitra A. Švehlou.

Mám opravdu mnoho i jiných krásných, opravdu lidských vzpomínek na spolupráci s Dr. Karlem Kramářem, který byl zejména v posledních patnácti letech upřímným přítelem našeho zesnulého kamaráda, předsedy poslanecké sněmovny, Boh. Bradáče.

Světový rozhled nutil přímo dra Kramáře, aby pomýšlel na další budoucnost národa. Viděl ji zabezpečenu v sjednoceném Slovanstvu, o kterém věřil a věří, že jeho slavná éra přijde. Tato myšlenka, tato víra stále neustále jako pozadí jeho práce pro národ, byla páteří jeho politické koncepce a hybnou silou jeho národního programu. Chtěl svobodný národ, chtěl také národ cítící slovansky, který by chápal dějinné poslání Slovanstva.

Jsou odpůrci jeho snah, jeho politiky. Nemůže býti jinak v době, kdy v kotli poválečných změn vyvřely nové idee a nové směry. Ale i ti, kdož nesouhlasí s Kramářovou politikou, vidí, že jest příliš silným a osobitým zjevem, než aby ho bylo možno přehlednouti a podceňovati. Jedni ho milují, jiní s ním nesouhlasí, ale není těch, kdož by ho nenáviděli, v uznání jeho veliké práce a zásluh o národ.

Dr. Kramář se snažil celým životem poctivě sloužil národu, s celým zápalem srdce a s velikostí ušlechtilé duše. Měl-li Dr. Kramář za Rakouska svou linii nazírání na cíle národa a na uspořádání jeho věci, nepopírá ji, nebyl nikdy mužem prudkých radikálních gest, byl vždy svůj, vždy razil cesty své politiky bez ohledu na masy, někdy i v rozporu s nimi, ale vždy v souladu se svým přesvědčením: sloužit národu a pracovat pro jeho lepší život. V osobnost Kramářově jest kus tvrdosti, jež nehledí, co řeknou jiní. Byť se i mluvilo o jeho názorové tvrdošíjnosti, nelze neuznati jeho rysy zásadní poctivosti, osobní i politické.

Před velikou, poctivou prací sklácí lidé v úctě hlavy. Práce Dr. K. Kramáře, jehož zdobí šediny 75 let, práce muže nezlomeného, duševně svěžího, žádá uznání. Ideály, nezastřené a věcně živé u muže, přes jehož hlavu se převalila desetiletí práce i utrpení, velí k úctě.

Z duše přejeme Dr. Kramářovi, aby ještě dlouhá léta pracoval pro své veliké krédo v život národa a v šťastný vývoj jeho státu. Dra Kramáře při jeho životním jubileu vzpomíná celý národ, který nad politické rozdíly a zápasy staví nejvýš poctivou práci pro blaho a štěstí celku, o něž se Dr. Kramář celým svým životem poctivě zasloužil.“ [1]

Velkým mužem jest ten, koho respektují nejen jeho přátelé a stoupenci, ale také souputníci, soupeři a protivníci. Tento článek je zároveň odpovědí všem, kteří se veřejně vyslovují proti užívání pojmů „vlast“ a „národ“, či doporučují býti Čechy, ale pokud možno inkognito. Nejde o prázdná slova, jejich obsah zavazuje nás i budoucí. A že jsou tato slova více než aktuální svědčí poslední duševní zvratky Petra Pitharta otištěné v sobotních Lidových novinách dne 3. ledna 2009 pod názvem Jaký národ?[2], kde decimujícím způsobem podrobuje kritice existenci a smysl českého národa. Karel Kramář i po desetiletích od své smrti ztratil pranic na své aktuálnosti a naléhavosti, jako by svými slovy odpovídal i na nehoráznosti a plané tlachy Petra Pitharta:

* * *

„Než jest absolutně nemožno, že naše vřelá láska přátelská schladne? Jest, dokud máme ideály. Opět ty ideály! A pojí nás nějaké ideály? Ó, ano, jistě! Ideály lásky k vlasti a příteli. A mohou nás opustiti? Nevěřím. Nuž, v srdci maje vlast a přítele, odvážím se v žití boj. Vím, budou to trudné chvíle přemáhání sebe, sebezapření, bolů a želu nejhlubšího. Však co jiného je člověka údělem, než trud a žal? Pranic, a ty záchvěvy radosti, ty mžiky veselé v neskončeně klopotném světu běhu jsou jen k tomu, aby se ti lidé šmahem nestříleli, netopili, netrávili, nemají-li vyššího něčeho, nemají-li ideálů…“ [3]

* * *

„Boj proti všemu, co úplně zkreslilo českou politickou tradici a učinilo náš život nesnesitelným pro každého, pro něhož nejsou ještě zaváty všechny stopy starého českého vlastenectví, je, jak jsme zkusili, těžký. Ale musí být vybojován, máme-li se ubrániti všemu, co nás tak osudově ohrožuje! V první řady boje za lepší budoucnost našeho národa postavila se naše mládež a ukázala, že dovede býti naší hrdosti a nadějí! Věřme a doufejme, že její »Nic než národ!« na konec přece jen zvítězí!“ [4]

* * *

„A přece nacionalismus, jak my si jej představujeme, může přijmout každý, i socialista, není-li zapřísáhlým internacionalistou. Může jej přijmout proto, že náš nacionalismus není náboženstvím nenávisti k nikomu, nýbrž náboženstvím demokratické snášenlivosti, a náš nacionalismus je ve vnitřním našem životě náboženstvím lásky ke všem třídám tohoto národa. A já řeknu daleko více, já si myslím, že není sociální spravedlnost bez upřímného, ušlechtilého nacionalismu.“ [5]

* * *

„Všecko, co jsme chtěli, pro co jsme bojovali a trpěli, bylo jediné, míti svůj svobodný československý národní stát, v němž s nikým bychom se nemusili děliti o moc a vládu.“

[ … ]

„Snaha o národní stát není šovinismus, ale vrchol národního idealismu.“ [6]

* * *

„Když my chceme svůj stát, tedy to nejvyšší, co národ může a musí chtíti, chce-li býti rovnocenným národem s druhým, můžeme míti jen jediný stát a žádný jiný.“

[ … ]

„Výstavbu národního státu musíme dodělati sami.“ [7]

* * *

„Svobodná, neautoritativní demokracie bude v normálních poměrech vždy nucena počítati se stranami nejen politickými, nýbrž i zájmovými. Ale konečně strany nemusejí být neštěstím, jen když chtějí a dovedou být státními, nejen ve smyslu věrnosti ke státu ve chvíli jeho ohrožení, nýbrž i v ochotě podřizovati požadavky a prospěchy stranické zájmům celku, státu, jen když nijak neporuší nezbytný příkaz státní politiky, aby všecka státní správa, nejen politická a hospodářská, nýbrž hlavně kulturní, byla jen a jen státní a v ničem stranická, a když dovedou ve chvílích kritických – a v těch plně jsme! – spojiti se v jeden šik, prodchnutý jedinou vůlí, obhájiti státu, jeho samostatnosti politické a hospodářské, a u nás jeho národního rázu, což bylo cílem našeho boje a našich obětí!“

Dojdeme k této výši demokracie, o níž tolik mluvíme? Dočkáme se tohoto nového vzkříšení v novém našem boji za svou politickou a hospodářskou samostatnost? Dočkáme se nového vzkříšení našeho starého krásného vlastenectví, které nás zachránilo od zániku a vedlo k zázračnému vítězství? Doufejme a všemi silami pracujme k tomu, abychom mohli slaviti nové, vítězné vzkříšení![8]

Prorocká slova Karla Kramáře budiž nám všem závazkem, vzorem i inspirací!

Československá národní demokracie (1919)

Národní sjednocení (1935)

Předvolební leták Národního sjednocení z jara 1935

Zdroj: archiv a vlastní sbírka autora

Jan Kopal