Na závěr havlíčkovské série uvádíme jeden z jeho stěžejních článků z období před rokem 1848, který je vlastně deklarací autorem propagované politiky austroslavismu. Autor ho napsal na základě svých zkušeností z cest po Rakousku a po jiných slovanských zemích, zejména těch získaných během pobytu v Moskvě. Článek napsal ve věku 25. let na počátku své systematické novinářské práce a předznamenal tak politický program celé generace obrozenců.

Za zmínku stojí, že autor pokládal Rakouskou monarchii za bezpečný základ rozvoje našeho národa (užíval název českoslovanský) a naopak státotvornou úlohu slovanských národů v mocnářství, pokud jim jeho režim vytvoří podmínky pro vlastní rozvoj. Dokonce požadoval, aby monarchie chránila náš národ před odnárodňováním a germanizací, zejména proti snahám Němců o jeho likvidaci - radikálnější postoj je charakteristický až pro jeho další období po porážce demokratické revoluce v roce 1848.

Autor naopak odsuzuje fangličkářský globálně pojatý panslavismus, ale ještě více kosmopolitismus.  Jeho krédem je »Já jsem Čech« a ne »Já jsem Slovan«; totéž se vztahuje i na současně propagovaná prohlášení »Já jsem Evropan« nebo »Já jsem světoobčan«. Proto je směšné, když jeho jméno zneužívají kosmopolitně orientované a globalistické politické kruhy, ať už se klaní Evropské unii, prodávají nás cizímu (zejména americkému) imperialismu či se snaží prosazovat globální světovládu.

Slovan a Čech

(Pražské Noviny z roku 1846)

Zároveň s probuzením národního ducha a nějaké vyšší činnosti ve vlasti naší přistěhovala se i myšlenka Slovanstva, aneb raději procitla opět, jenomže s větší silou a s větší nadějí než dříve za starodávna. Jak obyčejně ve světě bývá, stala se i tato myšlenka Slovanstva, jako všechny jiné velké a nové myšlenky módou u nás, takže před několika lety každý skoro sebe jmenoval Slovanem, stydě se jaksi za tak malé jméno, jako je naše Čech, Moravan, Slezan, Slovák: každý, dříve než se počal učiti mluvnici české, přeběhl ruský, polský a.j. jazyky, mnoho o nich sice nevěděl, ale přece s učenou tváří knihy a časopisy v rozmanitých jihoslovanských jazycích čítal, a z nich mnoho, časem nesmyslně, do češtiny překládal. Rusy, Poláky, Iliry a jiné Slovany jmenoval každý za své bratry, staral se o jejich prospěch, ne-li více tak aspoň jako o vznik svého národu; a ti, kteří nejpraktičnější byli, kojili v srdci svém pevné přesvědčení, že časem svým všech 80 milionů Slovanů (i s těmi miliony, co jich zatím přiroste) jeden jazyk písemní, jedny sympathie a všechny jiné věci, které jmenovati neslušno a nedovoleno jest, dohromady míti budou; zkrátka, že z nich ze všech bude jediný národ v takovém smyslu jako jsou Francouzi atd. jedním národem.

To všechno dohromady nazvali Němci Panslavismus, a vyšňořivše ho mnohými zvláště přimyšlenými nemotornostmi, vzali /jen na papíře) troubu válečnou do zubů, a troubili proti Panslavismu a Slovanům »Mordelement!«

Zkrátka po tom Panslavismu nadělalo se mnoho let hluku, křiku a povyku, napřed u nás v Čechách (při čemž si ještě dovoluju práci pp.  Hurbana a Štúra ignorovati a milé Slovensko k našemu kmenu připočísti), pak v Illirsku, hned na to v Němcích, potom v Rusích, na to i ve Francouzsku, odkud se potom ta idea bezpochyby náhodou v nějakém novém fraku i do Polska přestěhovala, a majíc již takto z Francouz přicházející dostatečného kreditu také všem Polákům k bratrství s námi srdce roztáhnula!

Prosím zatím se nehoršiti se pro nic pro tu ironii, s kterou jsem se o tak svaté věci psáti osmělil; malé utrpení a dočtení tohoto článku až ku konci, a pak doufám smířiti každého s náhledy svými. Ubezpečiti mohu, že na sobě nikdy nevynucuji aniž si vynutiti mohu ironii, mluvě o věcech zdravých, pravdivých, užitečných a rozumných.

 Největší rozsáhlosti a opravdového vniknutí do života dočkala se tato idea Slovanstva u nás a v Ilirsku, a nám a Ilirům také nejvíce prospěšnou se stala. Právě však proto, že u nás takové populárnosti a takového rozšíření došla, zanechala nám také mnoho zbytečností, přehnaností a škodných následků, které na tomto světě vždy co trusky k nejužitečnějšímu přimíšeny bývají.

Mnozí u nás, nerozumějíce oč se tu jedná, uchýlili se slova a přijali na sebe všechny nepotřebné a fantastické myšlénky Slovanstva, z pravých však a užitečných výhod jejích žádnou neokusili. A konečně se ze všeho udělala taková matenice, že větší část z těch, kteří sebe Slovany nazývali, ani sami nevěděli nač, proč a zač, kam to vede, co to je atd. Takové  náhledy  o Slovanstvu panují ještě dílem nyní v menších městech našich. Tyto bludné myšlénky co možná v myslích krajanů porovnati, škodné odstraniti a užitečné tím výše vštípili a vůbec všechny dobré myšlénky Slovanstva schváliti a na škodné poukázati, jest oučelem tohoto článku. Nahlížím ale, že slova má, aby tím jistějšího průchodu našla, jakési garantie ze života potřebuji; chceme-li proti předsudkům vystoupiti, s největším prospěchem to učiníme, přiznáme-li se sami, že jsme kdysi v nich vězeli, zkušenému se vždy více a raději uvěří.

Za studentských let na universitě Pražské, když člověk nejzpůsobilejší jest  rozpáliti se až nemoudře pro novou oblíbenou myšlenku, v té době, když se jedna větší polovice mladých lidí zamiluje do děvčat a druhá menší do idejí, zablýsklo se mi teprv něco o velikém slovanském národu, o bratrstvu, stejného smýšlení a rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí vznešenosti jeho atd.; znělky ze Slávy dcery deklamovali jsme tiše a nahlas, tvořili jsme (však netiskli) také znělky, uchopili jsme se abeced a mluvnic všelikých slovanských nářečí, kladli si za velkou čest zpívati dvě polské, jednu ruskou a dvě ilirské písně. V této blažené době seznav dle možnosti z knih jazyky, děje a obyčeje kmenů slovanských, umínil jsem si si pevně procestovati všechny jejich kraje a seznámiti se  všemi bratry slovanskými osobně v jejich krajinách. Seznal jsem Polsko, — nezalíbilo se mi, s nenávistí a s pohrdáním opustil jsem  sarmatské  kraje, a po novém roce v nejtužších mrazech klusal jsem na kybitce do Moskvy, zahříván nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky; kosmopolitismu jsem bez toho nikdy neměl ani za mák v těle, a tak jsem se vrátil do Prahy  Čechem, pouhým neústupným Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, které mi seznavšímu dostatečně Rus i Polsku jakousi ironií zavánělo. Po nějakém čase, když jsem na nemilé dojmy poněkud byl zapomenul, umírnila se mi opět krev, a byl jsem v stavu všechny podivné pestré myšlénky, nenávist a příchylnost v duši své porovnati a při chladné mysli výsledky na místě nabyté a mrzuté osobní zkušenosti s předešlou poetickou nadšeností opět v souměrnost uvésti. Zkrátka utvořil jsem si pro sebe zásady o Slovanstvu a Češstvu a ty zde čtenářům jen pouze k uvážení předložiti hodlám.

Přede vším, abych jak se říká, i s dveřmi do domu vpadl, vyslovuji pevně a nevývratně přesvědčení své, že  Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilirové atd.  nejsou jedním národem — Tato slova jsou jako výpověď vojny, a tak rozhodná, že obšírného vysvětlení potřebovati budou. Nechtěje zde všechno opakovati, co jsem na jiném místě (Cizozemci v Rusích v Čas. Česk. Mus.) k určení toho, co národ jest, již pověděl; uchopím se zde raději přirovnání. Komu kdy napadlo mluviti o národu románském nebo germánském? Komu napadlo jmenovati Vlacha bratrem Španěla a Francouze nebo Angličana s Němcem do stejného národu počítati? A zrovna tak jako Španělé, Portugézi, Francouzové, Vlaší dohromady jsou Románští národové; a Němci, Dáni, Švédi, Norvézi, Hollanďané Germánskými národy slovou, zrovna tak jsme my, Poláci, Iliři, Rusové atd. Slovanskými národy, a jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným a vědeckým, nikoliv však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení; zrovna tak, jenom ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenectví všeslovanské. Namítne-li někdo, že snad mezi slovanskými národy není tak velká rozdílnost, jako mezi románskými a germánskými, musíme tomu naprosto odporovati.Třeba by u příkladu mezi jazyky rozličných slovanských národů ani tak velký rozdíl nebyl jako mezi jednotlivými germánskými a románskými (ačkoli u příkladu jazyk holandský blíže jest německému než ruský českému, a mezi frančtinou a vlaštinou není většího rozdílu než mezi ruštinou a češtinou), nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž i obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympathie a.j. dohromady národnost a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří, a béře-li se při slovanských národech na všechno to náležitý ohled, nesmíme již tvrditi, že by si např. Rusové a Češi, Poláci a Rusové, Iliři a Poláci blíže stáli, než kteříkoli dva národové germánští neb románští.

Čas a okolnosti rozdělily veliké množství lidu slovanského původu již odedávna na čtyři od sebe odlišné národy, z kterých [vyjímaje Iliry] již ode dávna jedním národem samostatným jest, a všechno buď měl nebo má, co zapotřebí jest, má-li se o národu mluviti. Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí být, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění atd., kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval; z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby se svým osudem spokojen byl, a s tím co má se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže. Šlechetná mysl Kollárova rozehřála nás ve Slávy Dceři nejvíce k jakémusi neurčitému přátelství a bratrství se všemi slovanskými národy; zapotřebí bylo tak silné, živé a nové páky, aby se duše naše tak dlouhou nečinností zmalátnělé a zvšednělé opět k nějakému životu probraly, a také jsme opravdu z této myšlenky velmi mnoho dobrého pro sebe nakořistili, o čem ještě později zmínku učiníme. Z druhé strany se ale právě tímto básnickým a velmi neurčitým přátelstvím a bratrstvím, které se ustavičně mezi pouhou literární vzájemností (jížto ale vlastně se všemi národy míti máme a můžeme, byť by to ostatně naši nejúhlavnější nepřátelé byli) a ostatními vyřknutými a nevyřknutými požadavky panslavistickými kolíbalo, konečně tak hlavy pomátly, zvláště lidem v zeměpisu a historii jakož i slovanském národopisu méně cvičeným, že již sami nevěděli, kudy ven a kudy tam s tím Slovanstvem. Následky pak takové pomatenosti myšlenek a z neurčitosti pojmů bývají vždy podivné a nejvíce škodné.

Právě toho máme teď rázný příklad na Slovensku.

Komu jen trochu povědomy jsou tamější poměry, věděti bude, jak tam panslavismus kraloval, jak nadšeně mnozí Slováci v myšlénce kochali, že jednou všichni slovanští národové jednu literaturu a Bůh ví co ještě dohromady míti budou, jeden již vydal gramatiku všeslovanskou, t.j. utvořiti chtěl všeobecnou slovanskou řeč; zkrátka, každý ví, že mezi Slováky nejvíce panovalo domnění, že by se opravdu ještě časem svým ze všech národů slovanských jediný utvořiti mohl. Roku 1842 přesvědčil jsem se sám na cestě své po Slovensku o všem právě řečeném, ačkoliv již z toho, co příchozí do Prahy Slováci (a mezi nimi sám p. L. Štúr) mluvili, dost vysvítalo.

A kdo by si byl pomyslil, že se r. 1845 p. Hurbanovi a Štúrovi, dvěma marným, více o slávu svou spisovatelskou než o blaho národu svého starostlivým, ostatně dosti nepatrným lidem (přirovnáme-li je k slavným a zasloužilým Slovákům předešlé doby) podaří namísto velkého spojení všech Slovanů  odtrhnouti  Slovensko ještě od nás ostatních, která opravdu již v literatuře a v národnosti pevně spojeno bylo! Nepodobá-li se to nejtrpčí ironii? Uvěřil by to kdo na pouhé slovo !!

 Se zvláštní chytrostí hledí tito pánové Hurban a Štúr, to co se  jenom  proti jejich osobnímu a mrzkému počínání píše, jako hanu na celé Slovensko potáhnouti, aby tak rozhořčení mezi námi a Slováky, kteří vždy našimi milými a váženými bratry jsou a i po Hurbanovsko-Štúrovském apoštolství zůstanou, tím více vzrůstalo, a jejich sobecký, marný záměr, utvořiti ze sebe, malých človíčků, patriarchy, tím snadněji se podařil. Z toho pohledu prosíme snažně každého vlastimilovného Slováka, který naše listy čítá, aby dle možnosti všechno to, co proti Hurbano-Štúrovským novotám píšeme, mezi svými krajany rozšířil a rozhlásil, tak aby se Slováci z čistého pramene o našem mínění dověděli, nikoli ale z pokaženého pramene Orla nebo Novin Štúrových. Doufáme ale, že každý rozumný, o poměrech Slovenska k Maďarům atd. dobře zpravený Slovák pravdivost našich slov uzná a počínání Hurbanovsko-Štúrovské, z kterého pro celý náš národ jen škoda vyplynouti může, tak jako slavný a zasloužilý náš Kollár a my všichni zatratí.

Není zde místa ani potřeby dlouhé výklady o politice držeti, tolik ale i zkušenost historická i pouhý rozum praví, že mezi národy sousedními jisté, pevné přátelství udržeti se nemůže, protože velmi mnoho příležitostí jest ke vzniknutí soběctva, kde tak často otázky nastanou o jmění, o užitcích, o školách atd. Kdož neví, že se lépe porovnají cizí než bratři.

Z některé tedy příbuznosti mezi národy slovanskými nedá se již očekávati svornost mezi nimi, ba sousedství jejich přislibuje nám vždy hojných nesvorností. Beřme svět tak jak jest a očekávejme tedy přátelství a svornost mezi lidmi a národy jen tenkrát, když z toho obě strany užitek mají, když škody a výhody, žely a radosti společné jsou a k hádkám příčina vyskytnouti se nemůže. Takový ale poměr je toliko mezi národem naším a ilirským; pročež také ujišťuji, že opravdové a trvanlivé přátelství a bratrství, pravá, více než literární vzájemnost jenom mezi námi a Iliry býti může, a také bude, jako vůbec jisto jest, že těmto dvěma národům největší zisk z ideí Slovanstva vyplynul.

Avšak přehlédněme již všeliké následky, které nově vzkříšené myšlenka Slovanstva způsobila.

Dobré máme právo sami o sobě v tomto pádu dříve promluviti. Již od starodávna u nás, bez pochyby proto, že jsme co malý národ v ustavičných válkách s velikým Němectvem pomoci potřebovali, povstalo toužení po spojení ostatních slovanských kmenů v jeden celek. Husité zrovna určitě se o to ucházeli, nazývajíce ostatní Slovany svými bratry. Zmínky o tom příbuzenstvě ustavičně nacházíme v rozličných dobách. Kramerius zrovna píše, že se jeho Noviny i v Polsku i na tureckých hranicích čítají, kde všude bydlí národy našeho plemene. Od Dobrovského pak, až do této doby dospěla myšlenka ta k největší skutečnosti.

Nehodláme a nemůžeme zapírati, že jsme my, celý národ českoslovanský, nejvíce však obyvatelé království Českého ze všech slovanských národů nejvíce potratili ráz svůj zvláštní a národnost; sotva ten jazyk že jsme si zachovali, a to ještě ne všichni a čistě. Němectvo se na náš jazyk, na naše smýšlení, na naše obyčeje, zkrátka na všechno u nás velký a snad již nenapravitelný vplyv provedlo: nechceme-li tedy, aby se o nás říci mohlo,  »že jsme také Němci, jenom že česky mluvící«  musí být hlavně naše starost vyhledávati všemožně všeho, čím se kdysi národnost naše označovala aneb dílem ještě podnes označuje.

A tu stojíme vlastně při nejhlavnějším užitku, které by nám z vzájemnosti slovanské vykvésti měl a mohl,jenom že jsme až posavád tuze malé péče o to měli. Starožitnosti české ukazují nám poněkud, jací bývali nezněmčilí otcové naši; a kde tento slabý pramének vysychá, uchytiti se můžeme slovanských starožitností vůbec, poněvadž si slovanští národové před časy ještě podobnější byli; že však jiní národové slovanští národnost svou až do dneška lépe zachovali než my, podává nám i národopis slovanský velmi hodně pomoci. Z národopisu tedy a ze starožitností všeslovanských nejlépe se přiučíme, co našeho a co cizího u nás jest; tam jako v zrcadle naše neporušené předky vidíme. S lítostí tedy pozorovali jsme, jak většina jenom na skořápce Všeslovanstva lpěti zůstala, hrajíc si jenom rozličnými nepatrnými drobnůstkami, jako jmény, písničkami, písmenky atd. a málo dbajíce o pravé poznání jiných národů slovanských. —

Zdá se, jako bychom na Šafaříka byli vložili celou péči a všechno to nepováživše, co bedra jediného snésti mohou a co nikoliv. V národopisu Šafaříkově máme jako výkres budoucího velikého stavení; učinil se pořádek v ohromné práci určením hranic na zemi i v jazycích; zůstala nám ovšem již lehčí ale obšírná práce vyplniti celou tu osnovu a popsati geograficky a ethonograficky do podrobností všechny ty kmeny slovanské. Kdy se takového díla dočkáme, kdy se dočkáme cestovatelů do Ilirska, o kterém tak málo víme ! Ovšem jest lehčeji nazvati sebe Bořivojem nebo nějakým X.slavem, než přispěti opravdu prací svou k národnímu zvelebení.

Rovněž tak chatrně si stojíme v historii všeslovanské: Šafaříkovy Starožitnosti jsou alfa i omega: kéž by jen mravopisní díl také vyšel, při čemž povážiti musíme, že byť by i síla a věk jediného muže k úplnému provedení rozsáhlého díla postačovaly, přece ještě ani pomůcky k dílu tomuto vydány nejsou. A což pak historie ruská, polská, ilirská od té doby, kde přestávají Šafaříkovy Starožitnosti ! — Napíše se sama !

S ohledem na jazyk je dobré znání řečí slovanských hlavním průvodčím k poznání, co jest germanismus, aneb jiná nečeskost; z ostatních slovanských jazyků shledávati můžeme to, co jsme ztratili neb čeho ještě v řeči své nemáme. Jmenovitě co se vyšší konverzační řeči týče, která až posavad u nás vzdělána není, podává nám ruština a polština velmi hojných pomůcek, jenom že jich málo užíváme. A kdo by řekl, že my Čechové, filologický národ, nemáme posavád ani jedné řádné gramatiky kteréhokoli slovanského jazyka ! Kdo by si pomyslil, že vždy velikou zacházkou pomocí cizího německého jazyka příbuzné nám řeči učiti se musíme !

Z literatury ruské a polské mohli bychom s dobrým prospěchem vážiti nejen překládáním, nýbrž více čtením; neboť se mi marnotratstvím býti zdá překládati a vydávati v češtině to, čemu tak snadno každý vzdělanec našinec porozuměti může. (Populární knihy se arci překládati mohou).

Toť tedy je vzájemnost slovanská, to jsou výhody, kterém z toho máme, že nejsme osamotnělí na světě jako Maďaři neb Škipitáři; že jsme Slované! A pokavád nevyčerpáme všechny zde uvedené, co nejvíce možná, ať žádný nezpívá o bratrstvu mezi Slovany ? Nechme krásných řečí a krásných floskulí a chopme se díla. »Ne ten vejde do království nebeského, který říká: Pane, Pane ?, ale který plní vůli Otce mého.« Lehko jest píti na zdraví všech Slovanů a zpívati písně o veliké Slávii; ale těžko učiti se gramatiky a historie a ethnografie ?

 Kromě těch uvedených duševních výhod můžeme i my Čechové mnohé jiné  materiální užitky  ze Slovanstva míti. Jak snadno jest nám pro blízkost a podobu jazyku vyučiti se velmi rychle kterýkoliv slovanský jazyk. Poněvadž ale všichni ostatní národové slovanští mnohem méně vzdělaní jsou než my, a zároveň vlast naše lidmi již dost naplněna jest; máme vždycky nejlepší příležitost, co vzdělanci, všelikých způsobů řemeslníci, umělci atd. v jihoslovanských zemích dobré obživy najíti, řádné jmění nashromážditi a pak doma ovoce své pilnosti v pokoji stráviti. Štěstí a dobrý byt každé země musí ale růsti, když občané jakýmkoliv způsobem z jiných zemí přičinlivostí svou hodně jmění do své země táhnou. I této okolnosti jsme ještě jak náleží nepoužili, a v našem císařství co úředníci přicházejí Čechové hojně do jihoslovanských zemí, za hranice ale rakouského mocnářství málo kdo se odvažuje.

Tu také na jednu okolnost svou obrátiti musíme, že my, jakožto národ nízkomyslný, pokažený a zmalátnělý, nemajíce dost národní hrdosti, brzy mezi jinými Slovany, zapomínajíce svou řeč, národnost a řeč jihoslovanskou přijímáme. Obyčejně se to dělo ze sprostoty a bez pomýšlení, že by to nedobře bylo; co však nastala myšlénka vzájemnosti slovanské, málem by se takové podlé počínání ještě ctností bylo nazvalo. Poněvadž se s podivnou převráceností a nepraktočností, ne Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, nýbrž celé Slovanstvo za vlast naší považovalo, myslilo se také, že Čech kupř. v Rusích a v Polsku tak dobře doma jest jako v Praze; a že opustiti řeč a národnost svou a přijmouti jinou slovanskou jest jako přestěhovati se z Chrudimska do Čáslavska ? Přijmouti např. profesuru v Rusích nezdálo by se žádnému z takových Všeslovanů našich počínáním nevlasteneckým1), a pracujíce pro jiné slovanské národy, mínili tím i pro vlast svou Českou již dostatečné zásluhy míti.

 Proti takovému záhubnému smýšlení zde určitě vystoupiti, držíme za svatou povinnost a vyslovujeme zjevně, že Čech přestoupivší k národnosti jihoslovanské zrovna tak se proti své vlasti prohřešuje, jako by se byl přetvořil za Francouze, Němce atd., a zrovna tak odrodilcem se stává. Neboť opakuji ještě jednou s důrazem, že  vlast  naše není  Slovanstvo, nýbrž jen  Čechy, Morava, Slovensko, Slezsko. Kdyby celé Slovanstvo naší vlastí bylo, kdyby všichni Slované jedním národem byli, již bychom dávno měli přijmouti jazyk ruský, jako převládající, coby spisovní řeč, což jistě žádnému moudrému z nás nenapadlo. V tom jistě musí být první zásada naší národnosti, že se jazyka svého nikdy odříci a jej nikdy za žádný sebe příbuznější  dobrovolně  vyměniti nechceme. Kdo jinak smýšlí, není s námi, nýbrž proti nám.

Jiný, ačkoliv jen zdánlivý užitek myšlénky Slovanstva byl ten, že se nepřátelé a hubitelé naší české národnosti odstrašiti měli tak velkým 80milionovým jménem, jako jest Slovan; tak aby proti každému hodlajícímu potlačiti nevelmi hojný národ Český všichni ostatní Slované co nepřátelé stáli. Taková politika je ale v každém ohledu dětinská a směšná. Nechceme se ani obšírně toho dotýkati, že bez toho každý rozumný a v záležitostech těchto honěný člověk dobře ví,  že všichni Slované dohromady, jako jedna síla vzati, skoro nic neplatí, proto  že vždy  jedna polovice proti druhé, jako oheň proti vodě jest, a tedy jedna druhou v šachu drží a k činnosti nepřipouští, a že tedy výhrůžka s celým Slovanstvem jenom planá jest a zkušenému ještě směšná býti musí.

Ale abychom zkrátka a určitě věc odbýti mohli, kdož pak jsou tito nepřátelé naší národnosti, před kterými tak nehorázný strach míti musíme, že je touto 80milionovou banknotou Slovanstva odstrašiti chceme ! Pan Šušelka, Laube atd. ! Ti jsou sami rádi na světě a nedovedou zahladiti národ český nbsp;? A kdyby i všichni Němci dohromady o naši záhubu stáli, ačkoli tomu tak není, vždyť nejsme sami proti nim ? Jsme část mohutného mocnářství, náš stát  co do mocnosti vyrovná se jistě celému Německu. A vláda naše národnost naši nikterak nepotlačuje, ba naopak ji zvelebí a v čas potřeby zastávat bude ?

Jediný a opravdový nepřítel naší národnosti — jsme my sami ? Jenom my sami plichtíme se všude veřejně k národnosti německé, aniž nás k tomu kdo nabízí neb nutí, kromě naší převrácenosti a modařské zastaralé národní zkaženosti. Ačkoliv se již, chvála Bohu! za nejnovějších časů k lepší stránce učinilo, ještě přece posavád většina v zastaralém bludu a šlendriánu německém potopen jest. Kolik set (na tisíce jistě počítati nemohu) Čechů umí posavad jazyk svůj pravopisně psáti ! Německý pravopis neuměti je u nás pro každého, kdo vzdělaným slouti chce, veliká hanba ? A Český ! —- Mnozí venkovští páni Francové za zvláštní čest si kladou, že ani česky čísti neumějí ?2)

Kdo nám zakazuje učit se česky číst a psát ! — Ba, někteří z nás (a sice je hodně mnoho těch některých), kterým je to výslovně nařízeno od vlády, všelijakým způsobem ve své nevycvičenosti zůstati se starají. A jsou i tací lidé (sic), kteří pokládají snažení snažení o zvelebení jazyka našeho a národnosti za nedovolenou věc, za jakési rebelantství ?!

My tedy sami jsme největší nepřátelé národnosti své a proto zapotřebí není na Rusích a v Polsku pomoci hledati, nýbrž jenom zastaralo převrácenost ze sebe vypuditi.

O tom, že probuzení národního smýšlení zpočátku myšlenka Slovanstva velikého a dobrého vlivu měla, již dříve jsme zde zmínku učinili; zde jenom přidáme zvláštní ještě spasitelný účinek její ve vlasti naší. Náš českoslovanský národ neměl štěstí spojen býti pod stejnou vládou. Tím nejvíce utvořily se u nás rozdílnosti provinciální a nevyhnutelná provinciální zášť a řevnivost na škodu celku. Hlavní vada také při nás jest to, že společného jména národního jako Francouzi, Angličané, Němci. Poláci, Vlaši atd. nemáme. Naše »Čech« značí výhradně obyvatele království tohoto, a Moravan, Slovák již sebe nenazve Čechem, aniž svůj jazyk českým, nýbrž moravským a slovenským. Nedostatek tento rušící svornost a jednotu celku již dříve těžce se cítil, a proto nastalo jméno Čechoslovan, které se však pro lpící na něm zápach učenosti k takové potřebě nehodí.

Což by nikterak možno nebylo provinciální smýšlení blahu celé vlasti obětovati a jména Čech (a pro spisovný jazyk:  český), které již mnoho v historii na sobě nese, a i v cizině za společné nám všem Čechoslovanům přijato jest, všude kde o celém našem národu řeč jest, užívati nbsp;!

 Poláci v tom ohledu takto se vyhnuli zmatku: Obyvatelé království Polského nazývají se  Koroniaři  a Poláci jsou všichni dohromady. I my bychom provincii Českou nazývati mohli výhradně »královstvím« a Čechy by pak všechno dohromady slulo: pak by se, kde by rozdíl provinciální vytknouti zapotřebí bylo, obyvatelé království jmenovati mohli, kupř. korunáři, a ostatní jako posavad Moravané, Slezané, Slováci. Všichni ale Čechové, Čechoévé v království, Čechové na Moravě, Čechové na Slovensku. A nebo se snad Provensalé, Vendejci, Burgunďané nechtěli jmenovati Francouzi, a Sasové, Prušáci nenazývají sebe Němci !

S myšlenkou Slovanstva vznikla touha po spojení všech Slovanů v jeden národ, s jediným písemním jazykem; touha tato uskutečnit se nemůže. Kýžby aspoň mezi námi Čechoslovany, co hlavními pěstiteli této krásné, veliké, avšak nepraktické myšlénky, za odměnu pravá svornost ve všem, a úplné spojení v jeden národ s jedním písemným jazykem nastaly a vždy trvaly.

Nejnešťastnější ze všech slovanských národů byl Ilirský. Nejen že skoro vždy v hrubé poddanosti vzdychali u Turků a Vlachů, že na mnoho malých dílců rozdělen byl a jest, kteří mezi sebou žádného neměli spojení, nejen že ode všech stran rozličné národnosti: maďarská, německá, turecká, řecká, vlaská škodný vplyv naň měli a zčásti jej pomaďarštili, poněmčili, poturčili, pořečtili, povlaštili, ale potkalo tento národ ještě podivnější a hroznější neštěstí v náboženství. Vyznávají náboženství katolické, řecké, unitské, mohamedánské a protestantské ? Hodná rána proti jednotě v národu za našich časů, kde se lidé ještě vstavu jsou pro náboženství zabíjeti a z lásky křesťanské jeden druhého trhati a — jísti ?

Co však již nejnesnesitelnější jest, i ta mizerná abeceda dělí je na dvě strany, cyrilskou a latinskou, ba dříve i glagolika pomáhala všemu dobrému do třetice. A k tomu ještě rozděluje cyrilika a latinka v literatuře a v životě národ mluvící jedním nářečím, neboť mezi srbštinou a ilirštinou (jakou v Záhřebě a v Dalmatsku píší) dokonce žádného není rozdílu, vyjímaje nepatrné provincionalismy ? Za našich, kde se všechno sbližuje, soustřeďuje, spojuje, k politování jest ovšem taková malicherná rozdělenost k vůli abecedě, a pokavad se nějakým způsobem neodstraní, nebude národ ilirský ve světě zaujímati takovou důležitost, jako by dle položení, počtu a jarosti své míti mohl.

Slovanstvo a slovanská vzájemnost učinily v tom ohledu Ilirům nejdůležitější pomoci; skrze ní naučili se jižní Slované považovati za jeden národ; Srbové, Bosňáci, Hercegovci, Černohorci, Dalmatinci, Chorvaté, Hraničáři, Štýrští a Krajinští Slovenci otevřeli oči a nahlídli, že si podobnější jsou, než posud myslili; pochopili, že v ničemnosti zahynou a v boji s velkými silnými národnostmi utonou, pakli ještě budou množství malých literaturek, každou s jiným, podivným a nemotorným pravopisem.

I podařilo se v Záhřebě, kde vlastně nejvíce národnímu živlu příznivo bylo, utvořiti střediště jižního Slovanstva neřecké víry; vzdělaný již dosti jazyk starých dubrovnických spisovatelů a náš český pravopis přijati jsou co blahoslavené spojidlo veškerého dolního Slovanstva. Proti jménu Ilir vedla se sice ještě oposice, avšak nenahlížíme, proč by se přijmouti nemohlo; na jménu zajisté málo záleží, jaké jest, ale  nějaké  společné jméno míti nevyhnutelně zapotřebí k udržení pevného svazku a jednoty. A proto myslíme, že by tu všechny učené důkazy a domněnky přestaly, a jenom blaho celku, budoucí velikost národu před očima býti měla, která, ač se to třeba nezdá, přece jen od jména společného závisí.

Každému národu přejeme, aby se co možná k nejvyššímu štěstí dopracoval, a jižním Slovanům kromě toho zvlášť ještě máme příčiny všechno dobré přáti a jim dle možnosti pomáhati, protože mezi námi a nimi veliká analogie jest, kterou každý, kdo věci rozumí, sám nahlížeti musí. Češi a Iliři mohou být pobratimci, oni mohou ukázat světu řídký, ba neznámý posud příklad přátelství dvou národů. Všechny příčiny toho a důvody nedají se zde tak pojednou uvésti; budeme však ještě častěji budoucně o tak důležité věci mluviti, která pro oba národy velmi důležitá a užitečná jest a teprv bude.

 Opravdivé tři nářečí jazyka ilirského spojila se již v jednu literaturu, a spojení toto vždy upevňovati a šířiti se bude. Tím více však litovati musíme, že když se tato těžší věc podařila, přeci kvůli pouhé liteře, k vůli pouhé nekřesťanské náboženské zášti celý národ, celá síla jeho na dvě rozpoltěna býti má; neboť řeč, jakou v Záhřebě a v Dalmatsku píší úplně jest taková, jako se v Srbsku mluví ? A není naděje, aby se toto rozdvojení tak statečného národu přestalo, leč že by se v Srbsku latinská litera přijala ve světských spisech, a jenom pro náboženské cyrilica podržela. Tím by (o kýž by se to někdy podařilo bystrým hlavám proraziti ?) nejen Srbové sami velice získali přivtělením se k ostatním osvícenějším literaturám evropejským, tím by se emancipovali od záhubného pro samostatnost svou vplyvu ruštiny, který až posud tak velký jest, že snad ku př. novinám bělehradským Rusové lépe rozuměti mohou, než sami Srbové; tím by se teprv jak náleží zvedla zvedla literatura ilirská , když by celý národ každý spis čísti mohl; a kdož vypočte všechny jiné blahodějné následky přijetí latinského písma ? Víme dobře, že se tomu kněžstvo srbské protiví, ale právě tím by získalo náboženství, kdyby se cyrilicy jenom jakožto svatého ctihodného písma v náboženských spisech užívalo ? —

Latinští Ilirové nemohou žádným způsobem cyrilicu přijmouti; má-li se tedy něco pro spojení cwlého národu stát, závisí věc jenom od Srbů. I zde doložiti musíme, aby, když se celé Slovanstvo v jeden národ, v jednu literaturu spojit nedá, alespoň to co se státi může, zanedbáno nebylo — spojení ilirské literatury a ilirského národu, aby i zde ustoupila marnost jednotlivých prospěchu všeobecnému.

Bulharové posavad ještě osamělí stojí a určiti se nedá, budou-li sami pro sebe, neboli se z nich stanou Rusové, či Ilirové. Rusové se o ně sice dost opatrně starají, jako o tom sám osobní zkušenost mám; doufám však pevně, že se přece z vnuknutí anjelů strážců konečně k Srbům přidají, z čehož jedině by pro ně pravé blaho vykvésti mohlo.

 Jazyk ilirský vyniká nad jiné bohatostí kořenů a libozvučností svou, to jakož i mnohé krásné staroslovanské zvyky, které se v jihu zachovaly, a ráznost, zmužilost pravá svobodomyslnost (nejen šlechtická jako v Polsku) mohou se všichni ostatní Slované od Ilirů přiučiti. Zvláště naší české poezii, která až posud mnoho blahozvičnosti nevyplodila, nemohlo by důkladné studium jazyka národní poezie ilirské na újmu býti; jakož i oběma nám, Čechům i Ilirům, dobře bylo vzájemné vlastnosti své trochu vyměniti; my od nich statečnost, poctivost, nezkaženost národní, a oni od nás zas trochu industrie, a toho Ernst'u v životě, kterému jsme se drobet již od Němců naučili, pro kteréž ale posud ještě ani my, ani žádný jazyk slovanský slovíčka nemá.

Upříti se nemůže, že Ilitové ze všech ostatních Slovanů nejdéle v umění, vědách a vůbec ve vzdělání pozadu zůstali; a tu právě mohou použíti příležitosti a od ostatních Slovanů, což je jim velmi snadno, i z literatury, i z praktického života, i z jazyků (totiž novější slova kultury, které posud jazyk jejich nemá) co možná nejvíce kořistititi.

Jedna věc přislibuje národu ilirskému časem svou velikost a znamenitost v řadě národů evropejských; myslím rozmanitost částek, z kterých sestává, a z vplyvů, pod kterými stojí. Ještě vždy se pozorovati mohlo, že se ve světě rozmanitost, pakli v jeden celek souměrně spojena byla, neminula s velkými následky, a dobré položení a rozličné nestejné sousedství jižního Slovanstva ručí nám za budoucí znamenitost literatury i života tohoto národu.

Pozorna zde činím čtenáře na to, že v Ilirech celé ostatní Slovanstvo v malém jako representováno jest; Slovenci korutánští a štýrští jsou jako ilirští Čechové, poněmčelí s přísadou protestanství, nejvycvičenější v řemeslech; Chorváti jsou ilirští Poláci, buřiči na sněmích, horliví katolíci, šlechta všechno a sedlák nic; Srbové jsou ilirští Rusové, kupci, řecké víry s cyrilicou; Bosna je hluchá, nečinná, v otroctví kleslá ilirská Bělorus; a Černohorci jsou ilirští Kozáci. Opravdu tato analogie (ačkoliv omnis similitudo claudicat) velmi nápadně již jen proto, že také zrovna v tom pořádku za sebou tyto země leží.

Přistupuji právě k nejdůležitější části svého pojednání, k té okolnosti, která vlastně rozhoduje o celé budoucnosti myšlenky Slovanstva.  Jest to poměr Rusů, Malorusů a Poláků mezi sebou.  Tento poměr, jak tito tři národy slovanské stojí, ospravedlní nejlépe všechny, mnohým snad trpké, výroky o Slovanství, které jsem hned na počátku svého pojednání učinil, a — učiniti musel. Opatrněji bych byl mohl zanechati tyto příkré a u nás neobvyklé sady až ku konci, aby se čtenářstvu celým pojednáním již poněkud oblomenému nezdály tak podivné a (jak říkáme) paradoxní; poněvadž ale v tak důležitých věcech za potřebné uznávám, aby si holá, nezakrytá pravda sama cestu prorazila, postavil jsem hned v čele zjevné vyznání své, kam směřuji, a doufám, že se konečně největší část čtenářstva s náhledy těmito spřátelí.

Celé Slovanstvo je vlastně na tři nestejné části rozděleno (rozděleno, pravím), které mezi sebou v spojení nejsou, totiž jedna část západní Slovanstvo (Čechoslované), druhá jižní Slovanstvo (Ilirové) a třetí východní Slovanstvo (Rusové, Poláci, Malorusové).

Spojení musí zde arci jenom v zevrubnějším a relativním smyslu bráti, neboť že některý Rus neb Polák do Čech přijde, a když bohatý jest z žertu a kvůli demonstraci do Matice vstoupí, že některé ruské, polské knihy čteme atd., to se ještě spojením nazvati nemůže. Ačkoliv sic Rusové na jižní Slovanstvo poněkud vplyv mají, jako v Bulharsku, v Srbsku a v Černé hoře,přece vždy ještě s ohledem, který Rus, Polsko a Malorusna sebe vzájemně  měly, mají a vždy míti  budou, říci musíme, že nyní tyto tři části: východní, západní a jižní Slovanstvo, každá pro sebe stojí a isolovány jsou. (Ne vždy tak tomu bylo: Polsko kupř. s Čechy častěji v takovém spojení byli, že stejného panovníka mívali; a ne vždy tomu tak bude; Ilirsko kupř. s Čechy budoucně v mnohem větší vzájemnosti budou než posavad.) — — —

Pohlédněme v krátkosti dějiny velikého Slovanského východu a osudy těchto tří velikých slovanských národů, a uvidíme, jak jeden po druhém snažil se o primát, o hegemonii nad ostatními dvěma, co se snad z té okolnosti zeměpisné poněkud vysvětliti dá, že mezi těmito národy od přírody žádné hranice určeny nejsou.

Napřed vládl Kijev a Malorus, tam se utvořila první mohutnost říše a zdálo se, že Polsko i ostatní nynější Rus do té říše vtaženy budou. Brzy však klesla veliká říše Vladimíra a s ní upadly vyhlídky na samostatnost národu Maloruského. — Nyní počaly vznikati najednou národ polský a velkoruský, napřed, poněvadž středky jejich Krakov a Moskva velmi od sebe vzdáleny, jeden o druhý nedbajíce; potom však tím více přicházejíce mezi sebou do rozličných poměrů, čím více se moc jejich obojích šířila, čím více se hranice říší jejich vzájemně blížily, až konečně spolu bezprostředně hraničiti počali.

Tak se setkali dva nad míru podobní a nad míru rozdílní velikáni; podobni v anarchii a nespravedlnosti domácího zřízení, rozdílní ve víře, jeden samovladařský, druhý aristokratický. Brzy nastala mezi oběma zášť, po zášti vojny, a z vojen utvořila se poznenáhlu taková nenávist národní, že jeden o zkázu druhého usilovati počal, a tak ještě až podnes stují obě národnosti polská i ruská proti sobě. — —

Ovšem je lehko objímati v duchu a litovati veškeren svět jako němečtí kosmopolité, taková ctnost je velmi obrovská a při tom nejlacinější ze všech, poněvadž se pouhým větrem, slovem vyplniti dá. Ale prý láska se ukazuje skutkem ? Máme tedy milovati všechny Slovany, poněvadž s námi stejného původu jsou a podobný jazyk mluví, máme tedy milovati Rusy i Poláky, a Rusové a Poláci mají milovati nás. A ta láska se má ukázati skutkem ? — Prosím, račte si těchto několik slov přemysliti. — Dvě strany se spolu o život a o smrt potýkají, národ ruský s národem polským, kterak je možno s oběma sympatisovati, obě stejně milovati ! Nedržet ani s jednou ani s druhou stranou, za takovou lásku se obě strany nepoděkují, a kdo s jednou stranou jest, musí být nepřítelem druhé. Mohli jsme i sami na sobě pozorovati, k čemu taková nepraktická skrze moc poesie vypěstovaná láska a sympathie Slovanská vede. Jenom lidi papouškující po jiných myšlénky mohli se při takových poměrech polsko-ruských udržet ve slovanské všestrannosti; těžko ale bylo postaviti se tu na pravé, na pravdivé stanoviště. Někteří sice byli nakloněni národnosti polské a nenáviděli ruskou, jiní naopak, a to měla být slovanská vzájemnost.

Sám o sobě mohu zde například uvésti, jaké jsem fásy prošel ve slovanské sympathii, než jsem své pomatené náhledy rozmásti a v pořádek uvésti dovedl. Zpočátku přál jsem Polákům nenávidě Rusy, jakmile jsem ale opravdivý stav věcí v Polsku blíže seznal, jakmile mi před očima spadla rouška poeticky zakrývající prosaickou bídnost a zkaženost národu, to jest, šlechty polské; proměnila se hned náklonnost moje v nenávist, a z jakési psychologicky velmi pochopitelné oposice zdáli se mi Rusové lepší býti než Poláci. Dlouho však to netrvalo a nahlídnul jsem, že jest Petr jako Pavel, Rus jako Polsko, zmizela slovanská sympathie, naučil jsem se Rusy i Poláky považovati při vší příbuznosti jazyků, původu a obyčejů jako národy nám Čechům cizí; naučil jsem se nahlížeti, že nám Čechům není dobře jísti polívku, do které jsme nedrobili, a co Rusové a Poláci od starodávna mezi sebou mají, ať si také mezi sebou vyjednají. Nemoudro a nebezpečno jest připojovati se jakýmkoli způsobem k věcem tak nešťastným, jako jest rusko-polská národní zášť.

Nesmíme ostatně na záležitosti rusko-polské tak zaslepeným okem hleděti, jako větší část ostatní Evropy a zvláště Německo, nesmíme si mysliti nevinného beránka v drápech vlčích, nýbrž vězme, že se vlk s vlkem potýkají, a kdo vlastně mezi nimi beránkem jest (že Malorus), o tom povíme nížeji. Poláci sami dříve tak stáli o záhubu Ruska, jak teď naopak; násilím, lstí, daremnými kousky hleděla republika zničiti říši ruskou, jako teď Rusové ve Varšavě, tak byli Poláci v Moskvě; do chrámů ruských stavěli z bujnosti koně a hanebným způsobem hubili země velkoruské. (Jak se k Malorusům chovali, neopomineme přidati na svém místě.) Ačkoli nemůžeme schvalovati jednání Rusů v novějších časech proti Polákům, přece by nespravedlivé bylo zamlčeti, že jim nejvíce jen takovou mírou odměřují, jakou jim dávněj v čas muhutnosti své Poláci měřili. To se musí říci jenom: »Dnes mně, zejtra tebe!« a těžko by bylo určiti, kdo více vinen jest.

 Dobře vím, že by mi tu někdo namítnouti mohl: »V takových tedy okolnostech jest bratrská, opravdu slovanská povinnost naše starati se o smíření těchto dvou národů, jako přítel nedorozumění mezi svými přáteli narovnati hledí. Pak přece docílíme ideálu svého,  svornosti  mezi všemi Slovany. K vyvrácení této námitky postarám se dokázati, že se rozepře a boje mezi národem polským a ruským  nikdy  utišiti a skončiti nemohou, a zde přicházíme na Maloruské stepě.

Malorus, Ukrajina, jest ustavičná kletba, kterou sami nad sebou vyřkli Poláci i Rusové, jest jablko nesvornosti hozené osudem mezi tyto dva národy, jest příčinou ustavičné nenávisti mezi oběma, pokavád jeden zcela pokořen nebude. Poměr, v jaký napřed Polsko a pak Moskva vstoupily k Ukrajině r. Malo- i Bělorusi nikdy tomu nedovolí, aby nějak smířeny vedle sebe stály, aby se přátelsky porovnati a vzájemné hranice mezi sebou položiti mohly. Tak se nad Polskem a Ruskem mstí potlačená svoboda Ukrajiny.

V Polsku i v Rusích panovala nevole, a jenom na obšírných stepích Ukrajiny projížděl se Kozák volný jako bujný vítr; na těchto stepích utvořila se poznenáhla svoboda přiměřená lidskému důstojenství, jaké nebylo ani v Polsce a na Rusi, rytířsky bránil zde kozák vlast svou, svobodu a víru a zaháněl  basurmany  (mohamedány). Ačkoli mezi nimi byli mužové všelikých slovanských národů (i velký počet vyhnanců českých), převládal vždy živel maloruský, a poněvadž většina národu maloruského v poddanosti u polské šlechty byla, musela vzniknout nenávist mezi těmito volnými Malorusy, kteří jenom jižnější část Ukrajiny zaujímali, a šlechtou polskou (Lachy). Nastaly pak ještě horší příčiny k nenávisti pro náboženství: Malorusové všichni horlivě vyznávali řeckou víru a polská šlechta s jezovity nekřesťanským, nelidským, lstivým, Bohu a Kristu nemilým způsobem usilovala jim vnutiti katolické náboženství. Zuřil boj Malorusů proti Polákům, v kterém se páchaly ďábelské ukrutnosti; v udatné hlavě Hejtmana Bohdana Chmelnického upevnila se myšlénka osvoboditi dokonce národ od polské šlechty a utvořiti samostatnou maloruskou říši; ale okolnosti nebyly příznivy a tak se musel s částí svého národu dát pod ochranu stejně věřícího cara, ana ostatní větší část vzdychati nepřestávala pod přetěžkým jhem rozpustilé aristokracie polské.3) Aspoň ta část, která se byla ruskému cáru pod ochranu, užívala ještě nějaké obmezené samostatnosti; hejtman Mazena chtěl použít okolností a založit svobodnou, zcela samostatnou říši maloruskou, ale Petr V. zvítězil a Kateřina zničila poslední jiskru svobody maloruské a dala lid, který až posud osobní volnosti požíval, v rabství, a tak zhasl národ statečný, maje z jedné strany Poláky, z druhé Moskvany za pány (za šlechtu) a počal býti jenom nejnižší lůzou ve své vlasti, chráněné dlouho krví předků.

Není naděje, aby se kdy opět z mohyl (hrobů) nevznesli vzhůru bujní orlové ukrajinští, jenom strašné, bohatýrské dumky a písně budou věčně hlásit světu nešťastné osudy národa maloruského, a veliké mohyly, rozestavění to po celé zemi strážcové minulosti, věčně se budou zasmušile dívat na kleslé syny Ukrajinské, nad keterými se zdají kvíleti hejna černých ptáků, poletujících od mohyly k mohyle — — —

Duch národu maloruského pohřbili Poláci a Rusové, ale o veliké tělo počali se děliti, a jako obyčejně bývá při dělení, počali se svářit a podnes se ještě neporovnali. Oba dva národové Rusové i Poláci vydávají maloruský jazyk (který ostatně i od ruštiny i od polštiny tak vzdálen jest jako kupř. čeština od polštiny) za nářečí svého jazyka; obzvláště Poláci snažili se v posledních časech, vidouce velikou přednost na straně ruské, všelijak i dost směšným způsobem lid svůj podmaněný maloruský jenom za zkažené nějaké Mazury a jazyk organický Malorusů jenom za špatnou nějakou a pokaženou polštinu vydávali.

Ačkoli ostatně Malorusové i Moskala (Kacana) i Poláka (Lacha) nenávidí, a od obou dle všech svých vlastností značně a podstatně se liší; přece Rusové co držitelé Maloruska mnohem příznivější okolnost na své straně mají než Poláci:  Stejnost ve víře (řecké)  a nahodilá stejnost národního jména  zvláště zde rozhodují. Moskvané vzali zde zrovna takovou politiku, jako dávněji Poláci s Litvou; jako se tito s ní pobratřili aby ji pohltiti mohli  popolštiti, tak že tam již nyní celá šlechta je polská, zrovna tak dělají se nyní Moskvané bratry Malorusů a pod záminkou jakoby se za útisky učiněné dříve víře ruské a národnosti od Poláků pomstíti chtěli, vydírají jenom poddané Malorusy z rukou Poláků a berou si je sami za poddané. Tak poznenáhlu začíná vytiskovati šlechta velkoruská za všech bývalých východních částí velké republiky Polské šlechtu polskou.

Tu jsme tedy viděli tři veliké národy Slovanského východu, z kterých každý ostatní dva velmi nenávidí; a také spravedlivou příčinu k nenávisti má. O bratrstvě zde nemůže být rozumným způsobem žádná řeč. Nicméně jako na vzdor přece i u těchto národů myšlénka všeslovanství průchodu by obliby našla. Zdálo by se, že to proti mně svědčí; zatím ale právě ten způsob, v jakém Poláci i Rusové všeslovanství rozumněli a přijali dokáže to zas nejvíce, že nezasluhují naší sympathie.

Rusové (nemluvím zde o vládě, protože já smýšlení vlády ruské věděti nemohu), chopili se idei věeslovanstva jak říkáme zuby nehty. V celém světě, zvlášť ale v Evropě jsou Rusové buď nenáviděni neb opovrženi (a to skoro pořád z dobrých příčin), bylo by tedy divno ale nad míru příjemno nalézti někde na západě přátele. I spřátelili se hned, a sbratřili se s námi i s Iliry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení o nás i o Ilirech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli!! a pevně jsou přesvědčeni, že jedenou všechny slovanské země v moci své míti budou ?!!  Těší se již, jaká jim porostou v Dalmatsku vína. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti všude slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.

Sám osobně jsem se na Slovensku dověděl a přesvědčil, že dva ruští profesoři B. a S. cestujíce Slovenskem Slováky popichovali, aby se od nás Čechů v literatuře odtrhli a samostatnou literaturu založili, dokazujíce Slovákům, že jejich jazyk je mnohem slovanštější než český, že se každý kmen slovanský samostatně vyvinouti má aptd. To arci všechno jen z bratrské slovanské lásky a ne snad dle zásady: divide et impera. — Také jsem se dověděl krásnou anekdotu v Moskvě o 10.000 rublů asi (12.000 zl. v. č.), kterými Rusové (privátní lidé) dovésti chtěli, aby latinští Ilirové přijali v literatuře cyrilskou abecedu. Všechno jen z lásky bratrské, bez ohledů ?

 A roku 1806 vyšla v Petrohradě brožurka »Píseň o vysvobození Srbska«, ve které se Alexandr I. jmenuje Velikým Slovanským cárem, a která se končí tím, »že celá Rusko-Slovanská síla jde vysvobodit všechny sestry své od tyranstva«. Ve zvláštním poznamenání praví se tam: Sestry ty jsou: Polsko, Prusko, Míšeň Saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilirie, čili Tirol (sic), Benátky, Korošsko (Karinthia), Dalmatie„ Dubravník, Černahora, Albánie, nová Alunie, Epirotie čili Malá Rus(!!), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko„ Multany, Valašsko, stará ruská Halič a slovem všechna plemena a národy slovanského původu«. Nemůže se říci, že by zde někde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovanštěno nbsp;?!

Nemohu zde obšírně všechno vypisovati a na svědectví uváděti, co jsem na Rusích o Slovanstvu mluviti slyšel a vyrozuměl; dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by tedy s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se nbsp;?!  Přiznávám se, že mi Maďaři, co zjevní nepřátelé Čechů a Ilirů, jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí — nás vstrčit do kapsy, Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy,a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní, nechceme-li je dokonce nenáviděti.

A právě tak chladnými budeme i k Polákům. Poláci jsou také Rusové, jenom že  se svázanýma rukama. Povědomo, že dříve Poláci o Slovanstvu pranic věděti nechtěli, nazývajíce ho rusismem, teprve když demokrati a emigranti polští ve Francouzích na tu šťastnou myšlenku přišli, že by snad ostatní Slované také s Poláky zároveň  lehkomyslné revoluce vyváděli a tudy jim v jejich špatně vypočtených plánech posloužiti mohli, tu teprve počali se s námi bratrovat, a již si ve své sangvinické mysli představovali, jak budou oni hegemonii vést mezi západními liberálními Slovany, jak budou oni naši vůdcové, jak my se budem za ně s každým bíti, koho ono nenávidí! Blázni byli, kordy měli! — My zatím máme chladnější krev a lepší rozum. Byl také jeden Polák (nebudeme ho jmenovati), který jen proto do Čech hojnost knih polských posílal, poněvadž myslil, že se časem svým  popolštíme.

znamenité jest konečně i to, že Rusové i Poláci jedni druhé vzájemně z počtu Slovanů vylučují: Ruští učení dokazovali o Polácích, že jsou neslovanského plemene Sarmatského (a po tichu řečeno, polská šlechta sama tak smýšlela, držíc svou krev za něco lepšího, než je slovanská a rusínská — selská), a Poláci zas dokazovali o Rusích, že jsou mongolského původu.

Ani Rusové ani Poláci neuměli posavad z myšlénku Slovanstva tak kořistiti, jak by pro ně nejprospěšnější bylo. S jakousi šviháckou nadutostí hledí oba národy na nás Čechy z výšky dolů, jakožto na nepatrný národek;  ačkoliv se jim při tom zrovna tak děje jako vždy ve světě, kde se nadutý s přičinlivým skrovným člověkem scházejí.

 Těší mne velice, že zde mohu s chloubou říci, kterak my Čechové, ačkoli dle počtu a mohutnosti proti Rusům, Polákům nepatrný národ, přece u všech rozumných a vzdělaných lidí ve větší vážnosti stojíme, jak čestně se všude o našich předcích, o velikých skutcích českého národu mluví, jak pochvalně se naše upřímné a opravdové snažení v nejnovější době ode všech ctihodných lidí uznává! Rusové jsou všude v nenávisti, Poláky jenom všude litují (nesnesitelný los pro pravého muže litován býti!), ale na nás Čechy jistě se zalíbením, s úctou svět hledí, jak chladnou pevnou rukou saháme do kol osudu, chtějíce ho v běhu zastaviti, jak s tvrdými českými hlavami tak setrvale bijeme do stěny předsudků a protivenství, až se zhroutí! Krásné, veliké to podívání na národ statečně a mužně bojující o své zachování, o svůj život, o národnost! A má,e se snad lekati velikých a mnohých překážek, máme malomyslněti před obtížnou, nepříjemnou cestou, kterou kráčeti musíme ! Máme se snad dětinsky, nemužsky na jiného spoléhati ! — Čech se práce a překážek neleká, Čech nezmalomyslní, Čech na jiného nespoléhá, Čech se přičiní a přemůže všechno.

Právě proto, že se u nás pilněji pracuje, není pochybnosti, že na lepším historickém základu, který máme, a při lepších okolnostech z ohledu všeobecného vzdělání našeho lidu, my Čechové přece ještě v umění, v literatuře, a vůbec v štěstí národním i Rysy a Poláky předhoníme. Ačkoli v počtu mnohem slabší jsme než Poláci a Rusové, převyšujeme přece i na počet v duševním ohledu aspoň Poláky, poněvadž v Rusích a v Polsku jenom šlechta čísti umí a v literatuře národ representuje, ostatní ale národ v duševním, literárním životě téměř žádného účastenství nemá.

Zde ještě jedni okolnost poměrů národností ruské, polské a maloruské vynechati nesmíme, totiž východní Halič. Obyvatelstvo východní části Haliče jsou Rusíni (Malorusové) a dohromady s uherskými na počet tři miliony vynáší. Jsou to jediní Malorusové, nestojící pod vlivem národnosti velkoruské. Poněvadž však až posavad vždy od šlechty polské v náboženském i politickém ohledu utištěni byli a národnost jejich nikterak uznávána, tím méně podporována a vzdělávána nebyla, panovalo o nich vždy domnění, že s žádostivým okem do moskevské říše hledí, kde zvláště náboženství jejich tak slavně panuje. Zněmčiti tento lid není možná, zpolštiti není radno, kdyby se ale národnost jejich uznala, pojistila a podporovala na základě historie maloruské, i nářečí maloruského vzdělávala, nejen že by tam všechny sympathie ruské i polské přestaly, ba tito z ohledu národnosti svobosní a samostatní Rusínové stali by se přirozeným během hlavní antagonisté Velkorusů, a naopak by i veliká část ostatních Malorusů s těmito sympathisovala. — Vláda naše učinila sice již jeden hlavní krok tím, že mezi Rusíny aspoň jeden vyšší vzdělaný stav utvořila. Dříve totiž všichni drobet vyšší byli Poláci a naše vláda dotovala pořádně kněžstvo řecko-unitské a postavila ho s katolickým, i ve vzdělání i ve vážnosti na stejný stupeň (dříve byli popové ruští v Haliči pouze nevzdělanci v ničem od ostatního lidu se nelišíce), a tím již dostal národ v duševním ohledu nějakou representaci. Kdyby mu teď ještě školy popřány byly, kdyby závazek k šlechtě tak tuhý nebyl, a kdyby jmenovitě záhubnými normálkami ušetřen býti mnoho, získal by se tak národ téměř nový, zcela a upřímně vládě oddaný. Do podrobností zde o tom řeč šířiti nemoha, odkládám další rozpravu o tom až někde k příznivějšímu místu.

Konečně ještě za dobré uznávám hlavní příčinu uvésti, která mne pohnula, abych odůvodněné mínění své o Slovanstvu veřejně zde v novinách pronesl. Známo jest každému, kterak zlomyslní lidé, zvlášť němečtí spisovatelé v říši ustavičně poctivé a bezelstné snažení naše o zvelebení národnosti a jazyka našeho všelijakým podskočným způsobem zle vykládají, viníce nás u vlády, jako bychom zradu proti ní ve spolku s ostatními Slovany zamýšleli. Dobře známe sobecké příčiny, z kterých se nám tato křivda děje, poněvadž těmto lidem, kteří by nás rádi poněmčili a tak svůj národ naší záhubou rozmnožili a povznesli, nad míru protivné jest zvelebování a vzrůstání národnosti české. A poněvadž tedy spravedlivým způsobem nic proti naší národní věci míti nemohli, hledali nás co tajné přátele Rusů před celým světem osočiti. Ačkoli nepravdivost tohoto obvinění mezi námi vůbec a snad i jinde uznávána jest, umínil jsem si přece  dokázati, že takové sympathie mezi námi, Poláky a Rusy ani býti nemohou, jakož i o celé myšlénce Slovanstva vůbec jasně se vyjádřiti, aby budoucně takovým lidem i ta poslední branka, z které proti nám výpady činili, zavřena byla.

Z té příčiny sepsán jest tento obšírný článek; obšírnější pravím jen s ohledem na místo, kde vytištěn jest, neboť myslím, že by se o věci pro nás tak důležité mnohem obšírněji a na mnohých místech i srozumitelněji a s mnohými výklady, které jsem zde pro krátkost dáti nemohl, jednati mělo. Co jsem napsal vyplývá z čtení skoro všeho, co dosud o záležitosti panslavismu psáno jest, a z osobní zkušenosti mé, kterou jsem dílem na cestách, dílem z knih o slovanských národech nabral, a všechno zde napsané jest úplné přesvědčení moje. Hlavní zásady celého pojednání, které zde ještě dohromady sestavím, jsou tyto: Slované nejsou jeden národ, nýbrž čtyři tak samostatné a tak mezi sebou nespojené národy, jako kterékoliv jiné národy evropejské. — Každý z těch národů slovanských sám pro sebe stojí a jeden za druhým ani v dobrém ani ve zlém neodpovídá; čest a hanbu národní nemají společně. — Pro velkou podobu jazyků slovanských užitečno a potřebno jest každému národu slovanskému literárně co možná ostatních si všímati a z jejich literatur a jazyků a národností pro sebe kořistiti. — Jenom mezi českým a ilirským národem mohou být kromě toho větší sympathie, protože podle nynějších poměrů jeden druhému nikoliv nebezpečen, ale ovšem prospěšen býti může. — Mocnářství rakouské jest nejlepší garantie na zachování naší a ilirské národnosti a čím výše roste moc císařství rakouského, tím jistěji stojí naše národnosti. — Aby někdy Slované všichni jediného jazyka v literatuře užívati mohli je věc nemožná a proto každé snažení k tomu nesmyslné a jako maření času škodné. Nikdo zde nepoukazuj na Němce, že oni jsou nyní v jedné literatuře spojeni, ačkoli mezi jednotlivými nářečími mnohem větší mezery jsou než mezi slovanskými. Němci byli dříve již politicky spojeni, a okolnosti, které u nich literaturu jednu utvořily, nejsou mezi Slovany. Zkrátka s hrdostí národní řeknu: »Já jsem Čech«, ale nikdy »já jsem Slovan«. Kdykoli se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země a národopisném. Slované mají čtyři vlasti a ne jednu vlast, a  patriotismus slovanský je jenom o něco méně horší než kosmopolitismus. Lépe je méně lidí ale důkladně a vřele milovati, než každého trochu.

Karel Havlíček Borovský

Poznámky

1) Pro uvarování všelikých špatných výkladů vyslovuji zde své přesvědčení, že ne vždy vlast svou sice nikdo opouštěti nemá; že však jest vždy dovoleno a s vlasteneckým smýšlením spojeno jest na jistý čas v cizině prospěchu svého v jakémkoliv povolání vyhledávati.

2) Zde nemůžeme opominouti obrátiti pozornost na to, čeho si, jak se nám zdá, ještě veřejně nikdo nevšimnul; že se totiž venkovští vrchnostenští úředníci patrně vyhýbají zákonu zemskému, který od každého v Čechách úřadujícího výslovně žádá jazyka našeho (tedy i gramatiku a pravopis). Český jazyk však neučí se nikde leč na vyšších ústavech (jako na vysokých školách) a poněvadž vrchnostenští písaři tak vysoko ve školách neprorážejí, nýbrž obyčejně jen několika klasy gymnasiálními atd. své vzdělání ukončí; ucházejí se tím způsobem tak jaksi té české gramatice. Kýž by se tak mohl nějaký dobrý způsob vymyslit, kterak by nějak lacině lepšího vzdělání dojíti mohli ?

3)Jak zvířecky tenkrát šlechta v těch krajinách z lidem svým zacházela, a zvlášť polská šlechta s lidem ruským, o tom zde nemůžeme obšírně jednati.